Lidskost navzdory katům a trýzni

Mnohdy život přináší tak těžký úděl, takovou bolest a vnitřní rozervanost, že se ani modlit nemůžeme, snad jen úpět, vnitřně řvát k Bohu. Člověk má někdy touhu své trápení na někoho shodit, někomu to vrátit, nebo rezignovat. A rezignace napomáhá katům, rezignace nahrává zlu. Vynořují se otázky: Proč usilovat o lidskost, o slušné ohleduplné jednání, když se nevyplácí? K čemu ochota k obětavosti, když nepřináší žádný užitek? Výchozí text Gn 4,7 nás může motivovat k laskavému jednání navzdory vnitřní vyprahlosti.  

1 Moj 4,7: „Kdykoli nezpůsobuješ dobrým jednáním dobře (j-t-b) k povznesení výše (nepolepšíš-li se), jestliže  nezpůsobuješ dobrým jednáním dobře, ve dveřích hřích (ChaTaT, šlápnutí vedle, omyl) má sezení (hoví si) a k tobě dychtění (TšuQat) jeho, ty získáváš vládu (m-š-l, připodobňuješ se) v něm.“

(vlasní překlad hebrejského  textu)

Rozbor:

CHaTaT - „hřích“, „šlápnutí vedle“, „omyl“, výskyty (gramatické hledisko - subjekt - jedná ten hřích): Gn 4,7. Hřích Sodomy a Gomory (Gn 18,20). Termínu bývá užito v souvislosti neúmyslného hříchu Lv 4,14.23.28.

j-t-b (t-v-b) - Hi: „dobře jednat“, „polepšit se“, výskyty: Jedná Hospodin (Gn 32,10.13; Ex 1,20; Dt 8,16; 28,63; 30,5), kněz obětuje (Ex 30,7; Lv 5,6; Dt 9,21), pátrání po hříchu (Dt 13,15; 17,4; 19,18), odpoveď lidu (Dt 5,28; 18,17).

TŠuQaT - „dychtění“, výskyty: Dychtí žena po muži (Gn 3,16), hřích po člověku (Gn 4,7)  a  muž po ženě (Pp 7,11). Jde o touhu intimní, vášnivou.

m-š-l - Q: „vládnout“, „činit podobným“, výskyty: Světlo vládne nad tmou (Gn 1,18), muž panuje nad ženou (Gn 3,16), hřích vládne nad člověkem (nebo člověk nad hříchem?), (Gn 4,7), Josef vládne nad bratry (Gn 37,8) aj. Panování jako Hospodinova péče (Iz 40,10.11).

            Jde o Hospodinovu přímou řeč. Apeluje na člověka v Kainově situaci k prokazování dobra. Co je podstatou Kainovy situace? Stojí před volbou. Ublížit, nebo přijmout úzkost, bolest. Je zraněný. Bůh odmítl jeho dary. Proč? Kain má přece nárok na vysvětlení, na útěchu. Hospodin místo toho přichází se zraňující řečí: Hřích máš ve dveřích, měl bys jej dostat pod kontrolu, ovládnout jej. Kolik Kainů a Ábelů běhá po světě. Kolik jich sedí v našem sboru? Kolikrát za život budeme stát před volbou: rozdávat rány, šířit násilí, hrubost, nebo přijmout křivdu, být obětí? Co tedy znamená jednat dobře?

            Ten, kdo jedná dobře, je Hospodin - nikoli člověk. Poté, kdy je Ježíš osloven bohatým mládencem, odpovídá: „Žádný není dobrý, než jediný, totiž Bůh.“ (L 18,19) Pokud se v Bibli dobré jednání spojuje s člověkem, pak v souvislosti s kněžskou službou při obětování za hřích. Jako dobré činy jsou často hodnoceny správná rozhodnutí Izraelců ve vztahu k Hospodinovi. Rozhodnutí se pro věrnost Bohu je šířením dobra. Laskavé jednání nevychází z nás samých, ale přichází shůry. Nejednat mile znamená přestat se Pánu Bohu vystavovat, opustit Ho, „vyfláknout se“ na Něho. Totiž vždy, když  máme s Hospodinem co do činění, Hospodin v nás vyvolává reakci.

            Proč potřebuji Boha? Proč si nedokážu vystačit sám? Neboť je tady hřích. O jakém hříchu je řeč? Co si pod tím slovem máme představit? Ve SZ zákoně se vyskytují čtyři výrazy pro hřích: omyl (šlápnutí vedle, minutí se cíle), vzpoura, zvrácenost a bezbožnost. Slovo hřích v Gn 4,7 konkrétněji znamená šlápnutí vedle, omyl, což by mohlo vysvětlovat onu Hospodinovu „shovívavost“ ohledně bratrovraždy. Nebere-li Kain Hospodina vážně, není-li jeho jednání směrováno Bohem, podlehne zlu, neboť hřích je přítomen na strategickém místě jeho intimního života. Místa odkud z intimního života vychází (do života veřejného) a kam se také vrací - „ve veřejích“ domu, „v zárubních“. Dokonce si zde „hoví“. Hřích je mu stále přítomen. Přímo se  Kaina zmocňuje. Jinými slovy: Kain si nevolí vraždu, ale vražda se zmocňuje Kaina. Ve starozákonním chápání, „opustit veřeje domu“ znamená „být ohrozitelným“, být bez ochrany, „být zlu vydán napospas“. Je-li bratrovražda „hřích - omyl“, co vše je způsobeno hříchem vzpoury, zvrácenosti, bezbožnosti?

            Co si dále představit pod pojmem „dychtění“? V Gn 3,16 dychtí žena po muži. Naopak v Pp 7,11 dychtí muž po ženě. Dychtění partnerů je vzájemné, oboustranné. Stejná touha však také může být projevena k hříchu, ke zlu, ke špatnosti. Je zde možnost volby. Buď dychtit po krásnu, čistotě..., nebo po , sobectví, zlu (hříchu). V naší moci je pouze ono přikývnutí, snaha o nasměrování. Co následuje poté, je proces mimo náš vliv. Pokud volíme zlo, pak se nás plně zmocňuje. Člověk se stává obětí a hřích lovcem. Jsme štvanou zvěří, která nemá šanci uniknout. Před zlem neutečeme, vždy nás dohoní. Zlo nezdoláme, je silnější.

            Bajka o beránkovi: „Bůh stvořil nádherný svět. Ovšem za Bohem přichází lev s výčitkou: ‚Bože, ty jsi stvořil silného slona. On mě svým chobotem přetáhne a já nemám, jak bych se bránil. To není fér.‘ ‚Co pro tebe mohu udělat‘, zeptal se Bůh. ‚Dej mi zuby a drápy‘, odpověděl lev. A tak Bůh dal lvovi zuby a drápy. Postupně za Bohem přichází další šelmy a také chtějí zuby a drápy. Přišla i antilopa: ‚Bože, dal jsi šelmám zuby a drápy, jak se jim mohu bránit?‘ ‚I ty chceš zuby a drápy?‘, zeptal se Bůh antilopy. ‚Ne, stačí mi rychlé nohy, abych mohla utéct.‘ Tak dostala antilopa rychlé nohy. Poslední přichází beránek. ‚Bože, dej mi něco, čím bych všechno to zlo překonal.‘ Bůh se zeptal: ‚Také chceš zuby a drápy?‘ ‚Ne Bože, vždyť víš, že se zlem se nedá rvát, vždy nás přemůže, je silnější.‘ ‚Tak chceš rychlé nohy?‘ ‚Ne, vždyť víš, že před zlem nelze utéct, vždy nás dožene. Ty jsi Bůh, tedy víš, čím lze zlo porazit.‘ A Bůh dal beránkovi tři vlastnosti: ochotu trpět, sílu odpouštět a ochotu obětovat se.

            Pozoruhodná je souvislost s Gn 3,16: „K ženě říká: rozmnožením rozmnožím (rozmnožuji) trápení, námahu tvou a těhotenství tvé, v trápení (v námaze, v ukřivdění, v ublížení) porodíš syny a k muži svému dychtění (TŠuQaT) tvé a on vládne (m-š-l) v tobě.“  To, co je řečeno o hříchu, o špatnosti v Gn 7,4, platí také ve vztahu k milovanému člověku. Vstupováním do vztahů s druhými se stáváme zranitelní. Proč? Přijme-li hořkost, bolest, křivdu jako podnět k hrubému jednání, ubližování šíříme dál. Kain vyvraždil čtvrtinu lidstva. Kdokoli z nás může zabíjet své nejbližší: děti, partnery, rodiče, přátele. Můžeme jim přivodit smrt citovou, duševní, dokonce i duchovní. Nebo jinak, této smrti můžeme být vystaveni. Kdo je odpovědný? Bůh?  Hospodin se Kaina zeptal: „Kde je tvůj bratr? Odpověděl: Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9) To už měl Ábel „všechno za sebou“. Jsme odpovědní za druhé, ať chceme, nebo nechceme. To je další odpovědí na otázku: K čemu potřebuji Boha? Abych neubližoval. Hospodin člověka vyzývá: Konej dobro navzdory tomu, že sám(a) trpíš nepřátelstvím, jinak to tady bude ještě horší. Role (úloha) „vlády“ do našich životů patří.

Ve SZ se vláda pojí s manipulací, se zotročováním. Proto realizujme vládnutí pod aspektem napodobování Hospodina - Iz 40,10.11: „Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náruči je nosí, březí ovečky šetrně vede.“ Vládnout znamená pečovat, projevoval něhu, cit, křehkost. Jemné jednání z nás samých učiní lidštější bytosti. Ještě existují lidé vonící člověčinou, vyznačující se lidskostí.

            Pokud přestáváme toužit po krásnu, zlo, „křivárna“, „podrazáctví“, špinavost se nás zmocňuje - je „jednající v nás“. Zlo vychází přímo z nás, dychtí po nás a vládne v nás - přímo o nás pečuje. Což je závažné obvinění. Děje se tak i ve vztazích k těm nejbližším. Ubližujeme nejbližším právě tím, že se nevystavujeme Bohu. Nedáváme se Hospodinovi k dispozici. Pak nejsme schopni citu, touhy po jemnosti. Pozoruhodný je komentář Elieho Wiesela: „Kain a Ábel nebyli nepřáteli, byli bratry, ale cizinci....To je smutné zjištění, ale je ještě něco smutnějšího: zjistit, že jsem cizincem sám v sobě...Ten cizinec místo mě říká ano - ne, snaží se žít můj život nebo smrt, žene mě do zmatků, úzkostí, vzbuzuje nenávist, odpor k sobě samému.“

            Zmocní-li se nás hněv, pak se ti, s nimiž máme sdílet stejná tajemství, tytéž sny i vzpomínky, stávají cizinci. Kain se stal štvancem sebe samého. Byl odsouzen k životu ve vyhnanství. Ztratil domov, přišel o rodinu, té už hruběji ublížit nemohl. Takový je úděl těch, kteří šíří dobro.

            Josef Dvořák

Setkání VDP na Přední Labské 19.--20.5.2010

Text: Genesis  4, 9-16

Dovolte mi několik poznámek k textu, který jsme četli. Jelikož jste se jím jistě všichni mnohokrát zaobírali, pokusil jsem se v mém zamyšlení  inspirovat z židovského prostředí  midrašů, které rozvíjejí  biblický text možná trochu jinak než jsme zvyklí:

            První, u čeho bych se chtěl zastavit, je setkání Kaina s  jeho soudcem, Hospodinem, které následuje po zavraždění Ábela. Kain se  tváří jako nevinný. On přece vůbec neví, kde jeho bratr je: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Kain  nejen  nepřijímá svou vinu, nevyznává s pláčem své provinění, jak bychom očekávali tváří tvář Všemohoucímu. Kain chce vinu hodit na někoho jiného. A když při ruce zrovna  nikdo z lidí  není, obviní  samotného Hospodina. Midraš Kainovu odpověd  rozvíjí:  „Ty, Hospodine, jsi strážce všeho stvoření, tak proč se mne ptáš na to, kde pobývá?“ Jakoby chtěl říci: „Ty jsi  Strážce celého vesmíru! Tak proč jsi mi dovolil  ho zabít?  Proč jsi ho nestrážil ty? Když jsi tak všemocný! Za všechno můžeš ty!“

Lidé se od dob Kaina příliš nezměnili.I dnes si mnozí nepřipuští   vinu,   snaží se přehodit obvinění  na druhého, svádí vše na nešťastnou moc osudu, v jehož soukoulí  byli uvězněni. A když už jinak nemohou, svedou to na Boha. Že on neučinil to či ono. Anebo, že on dopustil (koncetrační tábory).

Odpírání, zapírání, lež  to patří k hříchu a hříšníkovi od nepaměti. A je na to třeba být připraven. Nenechat se zmást, ale ani odradit.  

Druhé, co mi připadá zajímavé pro naše setkání je, o čem se v soudních spisech, ale tentokrát ani v Písmu svatém nedočteme, přestože bychom na to zapomínat neměli: Co prožívá oběť trestního činu či její příbuzní?  Jakými úzkostmi  prochází? Jak se vypořádávají s tím, co je potkalo?  Stejně  tak se můžeme ptát, co prožívali  Adam a Eva, když našli svého syna zavražděného? Či jak nesli to, že jejich druhý syn je vrah?

            Midraše toto neopomíjí. Konstatují, že  Adam s Evou velmi trpěli a hořekovali, avšak  také se zmiňují o tom, že nevěděli, jak svého syna pohřbít. Co udělat s jeho mrtvým tělem. Hospodin jim to musel ukázat na příkladu dvou havranů. Adam a Eva se  takovéto situaci ocitli poprvé. Potřebovali pomoci . Najít si vzorce chování, které jim pomůžou v zlé chvíli. Hospodin je nenechal opuštěné. Byl s nimi. Radil jim. Ukazoval jim cestu.  Dnes bychom měli být připraveni stát vedle těch, kteří se musí vyrovnávat se zlem , které dopadlo na ně či jejich rodiny, stejně tak jako s těmi, jejichž členové rodin zlo způsobili. Neboť i my jsme byli posláni.

To poslední, čeho si v našem textu  midraše všímají, a co mi připadá zajímavé, je  náznak odpuštění  a Boží milosti. Hospodin Kainovi určí trest, kterým bude trpět: „Budeš  psancem a štvancem“( kral. tulákem a běhounem).  Na to Kain odpověděl: „Větší jest nepravost moje, než může být odčiněna (var. než může být odpuštěna.)“ Podle některých vykladačů je zde  základ Kainova pokání.  Kain si uvědomí tíhu svého hříchu ( doslovně z hebr. „Hřích můj je příliš velký k unesení“).  Komentátoři  a midraše si všímají Boží reakce. Kain, který se podle Hospodinova soudu měl stát psancem a věčným tulákem,  se usadil v zemi Nódu. Začal stavět město. A Bůh na to nic.  Znamená to, že mu  Hospodin odpustil, když slyšel alespoň přiznání jeho viny? Jeden z vykladačů   dodává, že  Kainovo pokání bylo však pouze  částečné, a proto i Boží odpuštění bylo jen částečné. K plnému Božímu odpuštění je třeba nejen si uvědomit tíhu svých vin, ale také nutnost obratu a nápravy. Co si však plně neuvědomil Kain, bylo prý příležitostí pro Adama. Midraše vypráví o tom, že  když se Adam od Kaina dozvěděl o možnosti a pokání a odčinění hříchů se  130 let postil a nežil s Evou, chtěje tak odčinit  svůj hřích. První příběh o lidském hrdelním zločinu tak v sobě nese první známky Boží milosti, která se naplno projevila v Kristu Ježíši. Neboť tam, kde se rozmnožil hřích, tam se o to víc rozmnožila Boží milost... 

Lidská zatvrzelost, odmítání vlastní vin, tak jako utrpení a bezradnost těch, kteří byli lidským hříchem postiženi, provází lidstvo od nepaměti. A do konce věků lidstvo provázet budou. Co nám však naznačují první stránky Bible,  co  i legendární midraše dále rozvíjejí, je , že Hospodin  sestupuje i do největší lidské tísně a bídy. Hospodin je ochotný s člověkem hovořit, i když  lidé nemají pro člověka víc než kámen nebo ostře nabroušený nůž.  Hospodin je pomocníkem a ochráncem slabých a zraněných, ale zároveň  je Bohem, který zdánlivě dovede popřít sám sebe, aby padlého člověka přivedl zpět ke své věčné lásce, zachránil  a ochránil od utrpení, jež přichází jako důsledek hříchu.

Náš Pán Ježíš Kristus obětoval svůj život, aby mohl v plnosti zvěstovat a naplnit toto Boží poselství. A tak když se nám podaří alespoň trochu se stát Božím zrcadlem  usvědčujícím z hříchu, tak jako Božími  posly zvěstující nabídku nového života,   má naše usilí a oběti smysl.

David Smetana

Odkazy na midraše čerpány z knihy:  The midrash says, I. The Book of Beraishis; rabbi Moshe Weissman, Benei Yakov Publication, 1980